Nara je z měst v Kansai, které jsme navštívili, nejmenší, ale také nejklidnější, a proto se mi líbila nejvíce. Má svoje jedinečné kouzlo, kterým vyniká nad všemi ostatními městy.
Nechybělo ale málo a málem jsme do Nary ani nezajeli. Byla sice na našem seznamu míst, které chceme navštívit, ale když jsme si naplánovali, kam který den pojedeme, vypadalo to, že nám na ni nezbyde čas. (Měli jsme jen čtyři dny, ten pátý už jsme po obědě odjížděli zpět do Jokohamy.) Jenže mě to pořád vrtalo hlavou a moc dobře jsem věděla, že pokud tam nezajedeme, bude to neodpustitelné promrhání šance a já se za to budu tlouct do hlavy. A protože to bylo z Ósaky jen něco málo přes půl hodinu vlakem, vyrazili jsme do Nary v sobotu ještě před odjezdem.
Jedním z hlavních důvodů, proč lidé Naru navštěvují, jsou jelínci. Ve městě jich žije okolo 1 200 a jsou považováni za poslíčky bohů. Na jelínky narazíte už po pár krocích od stanice Kintetsu Nara. Leží v parku, procházejí se po chodníku, ale hlavně loudí jídlo. V centrálním parku, kde je jich nejvíce, najdete na každém rohu stánky s jeleními sušenkami, takže pamlsky seženete snadno a můžete se vesele pustit do krmení. Byla jsem sice varována, ať si dám pozor a nenechám se oklamat jelení roztomilostí, ale nedělala jsem si z toho tězkou hlavu a odvážně se vydala za prvním jelenem, kterého jsem viděla. No, vydala. Spíš on se vydal za mnou. Jelínci totiž moc dobře ví, že každý člověk v dosahu znamená možnost dostat sušenku. Někteři se naučili i klanět, což je nefér, protože když vidíte jelínka, který se vám uctivě pokloní, jste z toho tak hotoví, že veškerá vaše opatrnost jde stranou. Jenže ve chvíli, kdy vytáhnete první sušenku, to začne. Najednou máte kolem sebe dva i tři jeleny, kteří kontrolují, jestli náhodou nemáte sušenky i jinde, než v ruce. V takových chvílích nám s Danem fungovalo prostě neústupně ukázat prázdné ruce a jeleni s odrknutím odešli okusovat někoho jiného.
Potom, co jsme se asi hodinu fotili s jelínky a procházeli parkem, jsme dorazili k pokladu, který Nara ukrývá. Chrám Todaiji je největší dřevěná stavba na světě a je na seznamu UNESCO. Svoje prvenství si drží i přesto, že původní budova postavená v roce 752, byla v roce 1692 zrekonstruována pouze ze dvou třetin. Chrám je už tak obrovský, nedokážu si představit, jak by vypadal, kdyby byl ještě o třetinu větší. Hlavní budova chrámu ukrývá 15 metrů vysokou sochu Budhy.
Po návštěvě chrámu Todaiji už nám nezbývalo moc času, takže jsme si jen na chvíli sedli do parku a užívali sluníčka. Pak jsme vyrazili zpět do Ósaky, vyzvednout kufry a hurá na bus do Jokohamy. Oba jsme byli rádi, že jsme Naru navštívili, ale do příště nás tam ještě čeká spoustu neobjeveného.
Sayonara!
