Prosinec bez adventního kalendáře pro mě není pravým prosincem. V Česku mi ho nosí Mikuláš, ale protože ten Japonsko neobchází, museli jsme si tentokrát poradit jinak. Po druhé adventní neděli jsme se vydali na lov po obchodech nabízejících zahraniční zboží, ale moc úspěšní jsme nebyli, protože jsme objevili jen poslední kusy, které už nikdo nechtěl (ani já) a které navíc byly zbytečně drahé. Nicméně já jsem se nechtěla smíříit s tím, že nebudu každý den otevírat okýnko s čokoládou, a tak jsme si ten adventní kalendář vyrobili sami.
S Danem jsme si rozdělili dny na střídačku, takže jeden den jsem pro něj chystala překvapení já a druhý den zase on pro mě. Každý jsme tak vymysleli 12 dárečků pro toho druhého a kromě sladkosti, která na nás pokaždé čekala, jsme ještě přidali další malé překvapení navíc. A tak tam v jednu slunečnou sobotu Dan našel výlet na ostrov Enoshima, i když téměř do poslední chvíle nevěděl, kam jedeme, protože jsem mu na lísteček napsala jen “výlet”.
Enoshima je jedním slovem kouzelná. Aspoň tedy pro mě narozené ve znamení ryb určitě, protože mě je dobře kdekoliv u vody. Kromě výhledu na oceán toho ale na ostrově najdete mnohem více. My jsme jako první zamířili k Tourist Pointu, abychom si koupili Enopas. Stojí jen 1000 jenů (cca 250 Kč) a zahrnuje vstupy do všech hlavních míst plus výjezd eskalátorem až nahoru na ostrov, kam se dá samozřejmě dojít i pěšky, ale když už ten pas máte…Na Tourist Pointu nám paní řekla, že Enopas se dá koupit až u eskalátoru, ale ať nikam nechodíme a počkáme na ni, že ona se hned vrátí. Záhy nám bylo jasné, proč nás nechtěla nikam pustit - museli jsme vyplnit dotazník. Zjišťovat názory turistů je v Japonsku vůbec hrozně populární. Předtím nás takhle oslovili už v Tokiu a Naře. Myslím, že to má co dělat s chystanými letními olympijskými hrami, které se uskuteční v roce 2020 v Tokiu. V Enoshimě to ale pozvedli na vyšší level, protože nás při odpovídání na otázky dokonce natáčeli, takže je možné, že se objevíme v nějaké japonské reportáži, a za odměnu jsme každý dostali ručníček se jménem ostrova. To je prosím péče o respondenty! Asi se tím nechám inspirovat ve své diplomce.
S ručníčky v tašce jsme zamířili k eskalátoru. Cestou jsme se ale zastavovali snad každou půl minutu, protože ulice, kterou jsme procházeli, byla z obou stran lemovaná restauracemi, v jejíchž výlohách byly vystavené modely jídel, které má daný podnik v nabídce. Všechny ty ryby a mořské plody vypadaly tak báječně, že nám bylo hned jasné, že se budeme dlouho rozhodovat, kam nakonec půjdeme. (A to jsme ještě netušili, že nahoře na ostrově je těch restaurací jednou tolik.) Když jsme konečně došli k eskalátoru, koupili jsme Enopas a vyjeli nahoru. Uprostřed jízdy jsme si ale ještě udělali přestávku u několika chrámů.
Když jsme na konci jezdících schodů vystoupili, po pár krocích se nám otevřel úžasný výhled na oceán. Ukořistili jsme jednu lavičku a zírajíc na všechnu tu vodu tam jen tak nějakou dobu seděli. Když jsme se výhledu dostatečně nabažili, přesunuli jsme se do malého parku pojmenovaném po britském obchodníkovi Samuelu Cockingovi, který na konci 19. století část ostrova koupil a postavil na něm botanickou zahradu. Součástí parku je i vyhlídková věž Sea Candle, která zároveň slouží jako maják. Tam jsme po procházce parkem hned zamířili, protože kochání se pohledem na okolí není nikdy dost a taky protože jsme doufali, že mraky okolo hory Fuji se nějakým zázrakem vypaří a my uvidíme sopku v celé své kráse. To se bohužel nepovedlo, ale i tak stála vyhlídka za to. Jedním z důvodů, proč jsem vybrala pro výlet právě Enoshimu, bylo i její speciální večerní osvětlení, které bylo pro návštěvníky připraveno během prosince. Při procházce nejen parkem jsme si všímali tisíců světýlek ležících na trávě nebo omotaných kolem stromů a nemohli jsme se dočkat (teda hlavně já), až je všechny uvidíme večer svítit.
Po zahradě Samuela Cockinga jsme se prošli k Dračímu zvonu lásky, na který páry společně zvoní a pak pověsí zámek s jejich jmény na zábradlí. My zámek neměli, ale na zvon jsme si zazvonili. Naším dalším cílem bylo jižní pobřeží, které je tvořeno “zubatými” útesy. Tam jsme opět strávili hodnou chvíli, než jsme si řekli, že už jsme vln rozbíjejících se o útesy viděli dost. Z pobřeží vedla cesta rovnou do dvou jeskyní s názvem Iwaya. U vchodu do první jeskyně jsme každý dostali zapálenou svíčku, která nám svítila na cestu. Byla jsem z toho nadšená, protože v Česku jsem tenhle zvyk nikde nezažila. Na konci první jeskyně jsme viděli základy budhistického chrámu. Byla jsem zvědavá, jestli dostaneme svíčku i v druhé jeskyni, ale ukázalo se, že je tam něco stejně úžasného. Strop jeskyně a stezka po stranách byla pokryta kobercem světýlek, který celé návštěvě dodával jedinečnou atmosféru. Na konci stezky stála socha draka, který podle legendy v minulosti zastrašoval obyvatele ostrova.
Po prohlídce jeskyní a vystoupání spousty schodů z pobřeží zpátky nahoru nastal konečně čas k ochutnávání místních dobrot. Po dlouhém a pečlivém zvažování jsme si vybrali restauraci z krásným výhledem na oceán a lákavou nabídkou. Dan si dal grilovanou oliheň, o které básnil od chvíle, kdy jsme přijeli na ostrov, a já jsem si objednala něco, co už nevím, jak se jmenovalo, ale byla to rýže pokrytá omeletou s mušlemi a s plátky mořské řasy. Mňamka! Když jsme s našimi chválu zpívajícími chuťovými buňkami zaplatili a vyšli z restaurace, zjistili jsme, lépe řečeno pocítili, že se ochladilo a že fouká docela dost studený vítr. Po necelých deseti minutách chůze jsme došli k restauraci, která měla ve výloze ty nejlíp vypadající palačinky. (Zastavili jsme se u ní už při cestě na pobřeží.) Podívali jsme se na sebe a okamžitě bylo rozhodnuto. Na rozsvícení světýlek počkáme v teple a ještě si k tomu dáme dezert. A tak jsme najednou seděli u velkého okna pro změnu s výhledem na pobřeží a před náma ležely dva talíře s těma nejlepšíma palačinkama a horký čaj. Dvě slova - naprosté blaho.
Když jsme vyšli z restaurace, vítr trochu ustal. Ale co bylo hlavní, všechna světýlka už byla rozsvícená, takže jsme se kochali a kochali. A vy se můžete kochat taky, aspoň na fotkách.
Byla jsem z našeho výletu nadšená. A proto můžu říct jediné. Pokud někdy budete v Japonsku a budete mít jen trochu čas, zajeďte si na Enoshimu. Je to perfektní místo pro jednodenní výlet a věřte mi, že nebudete litovat.
Sayonara!
