Někdo říká, že Japonsko je nejkrásnější na jaře. Lidé se sem sjíždějí, aby se podívali na kvetoucí sakury, které jsou opravdu krásné, ale mají jednu nevýhodu. Užijete si je právě jenom, když kvetou. Já ale naopak začínám mít pocit, že země vycházejícího slunce je nejhezčí na podzim, ze kterého se definitivně stalo moje nejoblíbenější roční období.
A pokud je někde podzim opravdu krásný, pak je to v Kjótu. Na to jsme si při našem výletu do regionu Kansai vyhradili dva dny. Je to žalostně málo pro tak hezké město, ale bohužel víc času jsme opravdu neměli. Přesto jsme si Kjóto moc užili. A já o to víc, protože jeden z mých nejoblíbenějších filmů a jedna z mých nejoblíbenějších knih je Gejša, která se odehrává právě v Kjótu.
Náš první cíl byl Fushimi Inari Shrine, slavný pro svou cestu tisíce bran tori. Procházet jimi můžete celou cestu až na vrchol posvátné hory Inari a na netu píšou, že cesta tam i zpět vám zabere 2-3 hodiny. S Danem jsme rozumně rozhodli, že o takový sportovní výkon se nepokusíme, a projdeme si raději jen kousek. Možná vás zklamu, ale pocit z procházení bran tori se nedá popsat, ten si prostě musíte zažít. Brány jsou sponzorovány firmami i jednotlivci, a pokud by vás zajímalo, jak takový příspěvek vypadá, tak částka začíná na 400 000 yenech (zhruba 100 000 Kč) pro ty nejmenší brány a končí někde nad jedním miliónem yenů (2,5 miliónu korun) za ty největší. Chrám je zasvěcen bohu Inari (bůh rýže), jehož poslíčči jsou lišky. Na sochy či symboly lišek proto narazíte na každém rohu.
Cesta od Fushimi Inari Shrine k zastávce JR je po obou stranách lemována stánky s výborným jídlem, takže jsme samozřejmě neodolali a některé z nabízených pochoutek ochutnali. Musím se přiznat, že na našich výletech už snad ani jinak nejíme. Nabídka je tak pestrá, jídlo tak výborné a ceny studentské, že zkrátka stačí jít po ulici a nemáte šanci si nevybrat.
Když jsme naplnili žaludky, sedli jsme na JR a přejeli do čtvrti Gion. Samozřejmě jako všude tam byla spousta lidí, takže procházení hlavními ulicemi se stalo testem schopnosti umět kličkovat. Brzo jsme ale zahli do postranních uliček a jen se tak procházeli. Potkali jsme spoustu skupinek slečen oblečených v kimonech, které dodávaly celé naší procházce tu správnou atmosféru. Pravou gejšu jsme ale bohužel nepotkali. No vzhledem k venkovní teplotě, která ten den v Kjótu panovala, se ani nedivím.
V Kjótu je nespočet krásných chrámů. Všechny jsme bez debat neměli šanci navštívit, a tak jsme si museli stanovit priority. Vybrali jsme si Ginkakuji Temple (Stříbrný pavilón), okolo kterého se rozléhá japonská zahrada a také písečná zahrada, které se říká Moře stříbrného písku. Druhým chrámem byl Kinkakuji Temple (Zlatý pavilón), jehož horní dvě patra jsou celá pokryta zlatými lístky. Podobnost jmen těchto dvou chrámů není náhodná, Kinkakuji byl totiž inspirací pro pojmenování chrámu Ginkakuji, který byl postaven o několik desítek let později. Při procházení zahrad u Kinkakuji chrámu jsme si každý zapálili svíčku se svým přáním.
Kromě všech těch krásných památek jsme si v Kjótu užili taky autobusovou dopravu. Po městě jezdí tři linky turistických autobusů, které staví u všech významných památek. Zdálo se nám to jako ideální způsob, jak se dopravit z bodu A do bodu B. U každé památky vám milá paní z reproduktorů řekne její stručnou historii a cena za jízdenku je jednotná, až už jedete celou trasu nebo jenom dvě zastávky. To tedy není moc výhodné, pokud chcete vysedat na každé zastávce, pro nás to ale bylo ideální, protože jsme jeli skoro celou trasu. Autobusy byly nicméně populární i mezi místnimi, které od nastoupení neodradilo ani to, že už by se dovnitř nevešla ani myš. No jejich odhodlání bylo takové, že se tam prostě nacpali. Pořád nechápu, jak to dělají.
Dalším místem, které jsme chtěli navštívit, byl palác Nijo. Když nás ale turistický autobus vyplivl s další asi tak stovkou lidí na zastávce, zjistli jsme, že jsme přijeli půl hodiny po posledním vstupu. Jupí. Jediné, co jsme z paláce viděli, tak byly obvodové zdi. Náladu nám to ale nezkazilo, a tak jsme vyrazili k našemu poslednímu cíli - na trh Nishiki. A co jiného bychom tam my dva asi tak dělali, než jedli. Na trhu jsme se s Kjótem rozloučili a vyrazili na JR. A po cestě zpět jsme rozšířili náš seznam důvodů, proč se do Japonska vrátit. Pořád nám toho v Kjótu zbývá tolik!
Sayonara!
