Jokohama je skvělé místo. Je to přístav, je tu spousta krásných věcí k vidění a také se odsud dá snadno vycestovat do okolních měst. Existuje ale pár japonských klenotů, za kterými se musí vyjet trochu dál. Takovým místem je třeba region Kansai. Že vám to nic neříká? A co takhle Kjóto, Ósaka nebo Nara? To už vám jistě zní povědomě.
O tom, že se chceme do Kansai podívat, jsme měli jasno ještě před odletem do Japonska. Ale takový výlet, to chce odjet aspoň na týden, to nám bylo s Danem jasné hned. Takže jsme pečlivě prostudovali kalendář, vyčíhli státní svátky, abychom nemuseli vynechat moc hodin ve škole a vybrali nejvhodnější termín. Ten jsme naťukali do vyhledávače na Airbnb a voilà, před námi se objevil seznam s pestrými možnostmi parádního ubytování. Jako svoji domovskou základnu jsme zvolii Ósaku, protože je to perfektní startovní destinace do okolních měst a taky jednoduše proto, že i ona sama toho spoustu nabízí. Zarezervovali jsme si malý byt blízko centra, jen pět minut od Tsuruhashi stanice JR vlaků. (O které jsme až na místě zjistili, že je to úplně nejlepší stanice, protože se z ní dalo jednoduše a rychle vycestovat všude, kam jsme chtěli.) Nejvíc jsme se těšili na velkou postel, protože to znamenalo, že se budeme moct každý roztahovat a zároveň přitom nevytlačovat z postele toho druhého, jako tomu bývá neustále u nás na pokoji na kolejích. V ceně jsme měli také pocket wifi, což je úžasná věcička zhruba o velikosti power banky. Prostě ji přibalíte s sebou do tašky a kdykoliv potřebujete, zapnete ji a můžete brouzdat po netu. Airbnb je vůbec super věc a pokud jste tuhle stránku ještě nevyzkoušeli, neváhejte! Já už jsem takhle měla pronajatý byteček v Paříži, Vídni a Amsterdamu a nemám vůbec nic, co bych tomu vytkla.
Když jsme měli zarezervované ubytování, začali jsme řešit, jak se dostaneme tam a zase zpět. S tím jsme se obrátili na našeho tutora/buddyho, který je prostě nejlepší a opět nám se vším pomohl. Abychom ušetřili (čas i peníze), cestu tam jsme jeli nočním autobusem. Danova hlava sice značně převyšovala sedadlo a nohy měl nacpané v mezeře mezi sedadlem před ním, tudíž těch 6 hodin si moc neužil, ale zato nás to vyšlo opravdu levně. Já jsem cestu prospala. Ovšem cesta zpátky, ta byla panečku! Po předchozí zkušenosti jsme očekávali autobus podobného komfortu, ale jak jsme byli překvapeni, když přijela parádní nová kára s velkými pohodlnými sedačkami a wifi na palubě. A navíc to ani nebylo drahé! Jak říkám, náš tutor je prostě nejlepší a taky jsem mu to rovnou z busu po cestě zpět napsala.
Cesta zpátky. Prostor pro nohy byl skutečně dostatečný.
Ale zpět k Ósace. Do města jsme dorazili o půl sedmé ráno, takže jsme uložili kufry ve skříňce na stanici metra a vydali se pro něco k snědku. Tady bych chtěla říct jednu věc. Ať žije 7-Eleven! To je síť malých obchodů, které najdete na každém rohu a neprodávají tam snad nic špatného. Nakoupili jsme plnou tašku dobrot a vydali se k Ósaka Castle. Měli jsme spoustu času, protože check-in byl až ve tři odpoledne. Jen tak jsme se poflakovali v parku, užívali si krásné počasí a nacpávali se. A když se přiblížila devátá hodina (návštěvní hodiny Ósaka Castle začínají v devět), stali jsme se atrakcí pro čínské a korejské turisty mířící na hrad. Dva Evropani na lavičce? Mnohem lepší než nějaká japonská památka.
Kromě hradu jsme si prošli i zahrady a park okolo. Po obědě jsme vyzvedli kufr a šli se ubytovat. Na bytě jsme měli i televizi, takže jsme ji zapli a zrovna dávali finále letošního sumo turnaje. Další dny jsme cestovali (o všem se dozvíte, budu o tom samozřejmě psát), takže do Ósaky jsme se vraceli vždy večer. To ale vůbec nevadilo, protože místa a věci, které jsme tam chtěli vyzkoušet a navštívit, jsou večer stejně lepší. Jeden z večerů jsme se vydali vyzkoušet okonomiyaki. Ty už jsme předtím ochutnali v Jokohamě, ale v Ósace jsou prý ty nejlepší. Našli jsme restauraci blízko Tsuruhashi station (Kde taky jinde, byla to prostě super stanice.), na jejichž dveřích visel nápis “We have English menu”. Řekli jsme si, že se trochu rozšoupnem, takže Dan si objednal litrové pivo a já whiskey se zázvorovým tonicem. Musím říct, že to bylo za můj pobyt v Japonsku první alkoholické pití, kde jsem ten alkohol skutečně cítila. No ale perlou večera byly již zmíněné okonomiyaki, tedy v našem případě modon-yaki. Tak se jídlu říká, když jsou jeho součástí i nudle, takže je objemově mnohem větší. Hned po prvním soustu jsme pochopili, že všechny řeči byly pravdivé. Byly to skutečně ty nejlepší okonomiyaki, co jsme zatím jedli, a mě okamžitě napadlo: ,,Co sakra budu jíst v Česku?” Ve všem tom nadšení jsme je ale úplně zapomněli vyfotit.
Dan a jeho litrové pivo.
Další zvěsti týkající se Ósaky kolovaly ohledně čtvrti Dotonbori. Že prý tam prostě musíme zajít. Tak jsme vyrazili a navíc jsme to měli jen dvě zastávky metrem. (Musím opakovat, jak to byla super super stanice?) A opět to stálo za to. Dotonbori je něco jako Stodolní v Ostravě, ale v mnohem, mnohem větším měřítku. Kromě všemožných restaurací, barů a stánků s občerstvením tam můžete najít taky nespočet tax-free obchodů. My jsme zakotvili v jedné restauraci nabízející, jak jinak, okonomiyaki. K nim jsme si dali gin s tonicem a naše spokojenost vyšplhala na vrchol.
Dan si dal jako dezert ještě matcha zmrzlinu!
Na zdraví! Kampai!
Večeře v Dotonbori.
Pokud budete někdy v Japonsku, Ósaku prostě nemůžete minout. Prostě nemůžete. A kromě toho nemůžete minout ještě třeba Kjóto nebo Naru, o kterých budu psát příště!
Sayonara!
