První týden v Japonsku je za námi a i když to tak ze začátku nevypadalo (hlavně u mě), přežili jsme. Jak nás Japonsko přivítalo a jaké jsou naše první dojmy?
Studium v zahraničí jsem si nechala na poslední chvíli. Protože jsem teď v páťáku, byl tento zimní semestr mojí poslední šancí, protože před odevzdáním diplomky a učením se na státnice bych si teda vyjet netroufla. Odjezdu předcházelo několik formálních i neformálních kroků, o kterých ale budu psát samostatný článek, takže o tom později. Každopádně jsem si několik měsíců slibovala, že až dojde na balení kufrů, budu nanejvýš zodpovědná a nechám si na to celý týden. Ha, kdeže.
Finálně sbaleno jsme měli asi tři hodiny před odjezdem. Kupodivu jsem z toho vůbec nebyla nervózní a ani mě nehlodal pocit, že jsem na něco zapomněla. Vlastně zatím ani nic nepostrádám, takže myslím, že na sebe můžu být pyšná. Narvat půl roku života do dvou kufrů a jednoho příručního zavazadla? Hotovo.
Mimořádna linka Praha - Tokyo
Cesta nám trvala dohromady asi 18 hodin. Odlétali jsme z Vídně, kam jsme jeli minibusem a díky partnerství ESN VŠB-TUO a společnosti Tiger Express jsme měli jízdenky z Ostravy zdarma. Díky! Z Vídně jsme pokračovali do Frankfurtu a odtud už do Tokya. Pokud cestujete do Jokohamy jako my, doporučuju zvolit letiště Haneda. Je o dost blíže, a proto i cesta z něj vás bude stát méně. Let uběhl vcelku rychle a podařilo se mi i usnout. Dejte mi pohádky a spoustu jídla a já budu spokojená.
Do Tokya jsme úspěšně dorazili my i naše kufry, takže jsme na letišti koupili jízdenky na autobus a vyrazili na Yokohama City Air Terminal (YCAT), kde náš čekal náš tutor/buddy. Jmenuje se Orui a je neuvěřitelně hodný a pečlivý. (Je to Japonec no.) Chtěl mi vzít oba kufry, ale to jsem mu nedovolila, protože jsem se obávala, že s jeho malým vzrůstem by s těmi 46 kily asi moc daleko nedošel. Tak jsme táhli každý jeden. Při cestě na metro jsem se svou blonďatou hlavou zářila v moři tmavovlasých japonců jako vánoční stromeček. Byli jsme celkem vtipná skupina - malý Japonec, blondýna a dva metry vysoký kluk. Dan měl aspoň přehled o všem, co se pod ním dělo.
Papíry, papíry, papíry
Jokohama nás přívítala 32° a vlhkostí 95%. S tím jsem v džínách a triku s dlouhým rukávem moc nepočítala, takže jsem se potila celou dobu z YCAT až na koleje. Taky jsem se začala bát, že ty podzimní svetry a dlouhé kalhoty, které ležely spokojeně v kufru, mi budou úplně k ničemu. Orui ale říkal, že takové počasí je neobvyklé a že určitě brzo přejde. Tak snad měl pravdu. Stanice metra, na které jsme vystupovali, je od kolejí kousíček. Orui si ale spletl směr a místo dvou minut jsme šli asi patnáct, takže koleje jsme velkým obloukem obešli a vrátili se z druhé strany. My jsme věděli, že jdeme špatně, Orui věděl, že my víme, že jdeme špatně, ale nedal na sobě nic znát.
Na kolejích nás vítali místní studenti a paní z vrátnice. Všichni byli moc milí a hodní, pořád se usmívali jako měsíčci. Pak začalo papírování. Musíte podepsat tohle, pak tohle, tohle musíte mít podepsané i od vašeho koordinátora a tak pořád dokola. Když si ale vzpomenu na fronty u Accommodation Office na porubských kolejích, naše ubytování probíhalo hladce. Na druhou stranu, je nás tu jenom okolo padesáti. Jediným problémem byla japonština, protože s tou si skutečně nevím rady. Náš buddy a místní studenti nám ale všechno hned překládali a vysvětlovali. Aby těch papírů nebylo málo, museli jsme se ještě zajít zaregistrovat na úřad městského obvodu, ve kterém bydlíme. Tam bychom byli bez našeho buddyho opravdu ztraceni, protože v angličtině nebylo nic. Všechno za nás vyřídil, o všechno se postaral, takže jsme mu pořád děkovali.
Peníze, peníze, peníze
Bez peněz do Japonska nelez, to je jasné. První dva dny se proto nesly v duchu toho, co všechno budeme muset platit a kolik nám to dohromady dá za měsíc. Nájemné za koleje, poplatek za vodu a elektřinu, národní pojištění, poplatek za povlečení, deku a polštář, pronájem routeru, doprava, jídlo, školní věci a volný čas. Koleje jsou každopádně nejlevnější způsob ubytování pro zahraniční studenty. Například za byt o 26 metrech čtverečních dáte 30 000 Kč měsíčně, což je pro nás nepředstavitelné. Stipendium, které dostáváme od VŠB-TUO je 13 000 Kč měsíčně, což může stačit, ale jedině v případě, že vyjdete s 1 350 korunami na týden (platí pro jídlo, školní věci a volný čas). To je nějakých 5 400 jenů, což se dá, ale přes týden nebudete dělat nic jiného, než si hlídat peníze a víkendy strávíte na pokoji. Od příštího semestru budou ale studenti vyjíždějící přes MŠMT dostávat měsíčně 17 000 Kč, což už je krásná částka a vyjdete s ní úplně v pohodě, buďte bez obav. Samozřejmě to platí až od příštího semestru, takže my nemáme na zvýšené stipendium nárok, hip hip hurá. K penězům od školy si proto každý měsíc přidáváme ze svého.
Za dopravu ušetříte jedině tak, že si koupíte dlouhodobou jízdenku. Zahraniční studenti ale z nějakého důvodu nejsou považovaní za regulérní studenty a nemají nárok na studentskou slevu. Koupili jsme si tedy kartu “Pasmo”, která platí na metro, autobusy, ale můžeme s ní taky platit za tisk. Na tu jsme si nabili tříměsíční jízdenku pro “dospělého”, která nás stála 29 000 jenů a nějaké drobné. V českých korunách to vychází zhruba na 7 500 Kč, což není tak hrozné, protože v rámci naší trasy, pro kterou jsme jízdenku koupili, můžeme jezdit neomezeně.
Nakonec jsme to všechno zvládli a vlastně se ukázalo, že to není tak hrozné, jak to nejdřív vypadalo. Samostatnou kapitolou je bydlení, se kterým se mi ze začátku moc nedařilo být kamarád, ale o tom zase příště.
Sayonara!
