Nikdy jsem nebydlela na kolejích a nikdy mi to ani moc nevadilo. Japonské koleje jsou ale dost odlišné od těch našich a navíc, co bych to byla za studenta, kdybych bydlení na kolejích ani jednou nevyzkoušela?
Všichni zahraniční studenti z YNU bydlí v International Student House v městské části Ooka. Naše kolej je malá budova o třech křídlech a její výhodou je perfektní umístění. Máme to sice dál do školy (asi 25 minut metrem a pak 15 minut pěšky), zato v okolí najdeme vše, co potřebujeme od obchodů, přes restaurace až po park a nejstarší chrám v Jokohamě.
Kde budeme bydlet, jsme se dozvěděli ještě před odjezdem, takže samozřejmě první, co jsem udělala, bylo procházení Street View na Googlu. Taky jsem vyšmejdila blog amerického studenta, který byl na YNU před třemi lety a v jehož článcích jsem našla odpovědi snad na všechny otázky ohledně bydlení, které mi vrtaly hlavou. Myslela jsem si, že jsem připravená a že zabydlování proběhne bez větších depresí.
Bohužel tak úplně bez depresí to nebylo, ale když se na to dívám zpětně, spíš mě přemohly emoce. Že už nejsem doma, že už nemám svoji krásnou, čistou a velkou koupelnu a že je to zkrátka jiné, než na co jsem byla zvyklá. Dostala jsem pokoj číslo C102 v přízemí z okny do dvora. Ukázala mi ho Yuki, japonská studentka, která tu bydlí s námi a pomáhá nám. První, co jsem při vchodu do pokoje zaznamenala, byl divný zápach. Znáte to, když ucítíte něco nového, ale po chvíli si na to zvyknete a už to nevnímáte? Tak u mě to tak nebylo. Ten smrad jsem cítila po celou dobu prohlídky mého nového domova a zuby nehty jsem se snažila nerozbrečet. Moc mi nepomohlo ani to, že pokoj nebyl nijak extra uklizený. (I když moje “nijak extra” se nemusí shodovat s vaším “nijak extra”, protože jsem puntičkář.)
Nejdříve jsme zapnuli elektřinu a bojler. S tím se pojila první skutečně nepříjemná zpráva, a to že teplá voda poteče až druhý den od pěti rána, protože bojler se nahřívá vždycky od půlnoci. Tuhle skvělou novinku jsem se dozvěděla po 18 hodinách cesty a dvou hodinách strávených v Jokohamě, kde zrovna panovalo 32° a vlhkost 95%, takže dusno jako prase. A teď se dozvím, že se ani nebudu moct osprchovat? Fňuk, chci domů. Další na řadě byla ukázka koupelny. Malinká místnůstka metr na dva se záchodem, mini umyvadlem a mini vanou se sprchou. Ne příliš uklizená. Zatlač slzu, Veru. Yuki mi všechno popisovala a pořád se soucitně usmívala. Když mluvila o záchodu, začala mi vysvětlovat, že pokaždé, co ho použiju, musím spláchnout, jinak se záchod ucpe a odpad vyteče. Hm, zajímalo by mě, jací lidi tu žili před námi, když se mi musí vysvětlovat, jak používat záchod. Tím prohlídka skončila. Dan to bral chlapsky a byl úplně v pohodě. Já nejdřív moc ne, ale pak jsem se naštvala a naplánovala velkou uklízecí akci. Jeden z našich prvních nákupů se tedy skládal z čistících prostředků a gumových rukavic. Navíc jsem odmítala vybalit kufry, dokud nebude všechno čisté.
Když byl pokoj uklizený a vyvětraný, vypadal o moc lépe a já na něm dokonce začala nalézat pozitiva. Nemusím se s nikým dělit o koupelnu. Poprvé v životě mám svůj vlastní balkón. Mám parádní velkou postel a za oknem strom. Abyste rozuměli, pokoje nejsou sdílené jako třeba na porubských kolejích, každý student má svůj, což mi naprosto vyhovuje. Abychom své nové domovy ale trochu více zútulnili, vydali jsme se na výlet do Ikei. Cestou tam jsme museli přestoupit z metra na autobus, což znamelo najít správnou zastávku. To se nám celkem rychle podařilo (zvolili jsme metodu pexeso - věděli jsme, jak se naše cílová zastávka píše a v jízdním řádu jsme prostě hledali stejné znaky) a šli jsme se zařadit do fronty, když v tom na nás začala jedna starší paní mluvit anglicky. Bez toho, aniž bychom jí řekli, kam jedeme, nám řekla, že autobus do Ikei odjíždí z místa, kde zrovna stojíme. Bylo to hrozně hezké a zjistili jsme, že všichni cizinci pohybující se na tom místě mají asi stejný cíl. V Ikei jsme si dali večeři a nakoupili nádobí, deku a další věci.
Největší kámen ze srdce mi ale spadl, když jsme zjistili, že vůbec není problém přespat u někoho na pokoji. Před odjezdem nám vehementně tvrdili, že muži a ženy žijí odděleně, že není možné, aby spolu žena a muž spali na pokoji, pokud nejsou manželé a že nemůžeme dostat “couple room”. Hned první noc se ale ukázalo, že to možné je. Vrátnice se zavírá v sedm večer a otevírá v devět ráno. Přes noc tu kromě studentů nikdo není. A pravidla kolejí mluví jenom o tom, že na pokojích nesmí spát nikdo jiný než residenti. Takže paráda.
Po prvním týdnu jsme úplně zabydlení a já už žádná negativa nevidím, spíš naopak.
Sayonara!
